Search
  • Vít Pohanka

Canyonlands


Začněme příběhem: Stewart Lee Udall byl mormon. Narodil se v roce 1920 v rodině významného právníka a předsedy Nejvyššího soudu státu Arizona, studoval krátce na univerzitě. Po vypuknutí 2. světové války, narukoval k letectvu, i když by určitě našel způsob, jak se vojenské službě vyhnout. Ve čtyřmotorovém bombardéru B-24 Liberator pak startoval v pozici palubního střelce padesátkrát z Itálie k náletům nad nacistické Německo, za což byl vyznamenaný. Po návratu dostudoval práva, dal se na politiku, byl třikrát zvolený do Sněmovny reprezentantů a prezident John Fitzgerald Kennedy si ho po nástupu do Bílého domu vybral jako ministra vnitra, kterým pak Udall zůstal i po atentátu na Kennedyho ve vládách prezidenta Johnsona až do roku 1969.


Už tenhle zkrácený životopis naznačuje, že byl Stewart Udall výjimečný člověk. Ale není z něj tak úplně zřejmé, že by mu měli být vděční hlavně milovníci horských kol, adrenalinových sportů, stejně jako vyznavači pěší turistiky hledající tichý kout magické krajiny k rozjímání.

Místo přehrady národní park

Na začátku 60. let minulého století se zrodil projekt nové přehrady na řece Colorado. Měla být postavená těsně pod jejím soutokem s Green River v pustině plné roklí a kaňonů, které už tenkrát místní říkali „Canyonlands“, doslova „kraj kaňonů“ . Kromě pár zasvěcenců tenhle jihozápadní cíp státu Utah nikdo moc nenavštěvoval, tak komu by vadilo, že se částečně zaplaví. Jenže zastánci přehrady potřebovali souhlas a podporu ministra vnitra Stewarta Udalla.


Nechtěně udělali zásadní chybu: pozvali ho na prohlídku a nechali ho, aby projekt zvážil při pohledu z letadla. Stewart Udall se podle svých pamětí při pohledu na krajinu Canyonlands okamžitě nadchl. Jenže pro něco úplně jiného, než o čem se ho snažili přesvědčit. Napadlo ho zřídit v Canyonlands nový národní park a tím myšlenku přehrady jedním rázem „zařízl“. Její zastánci se pochopitelně nevzdali bez politického boje, ale Udall za podpory prezidenta Johnsona svou myšlenku dokázal prosadit a Canyonlands National Park byl v roce 1964 na světě.


Canyonlands vs. Grand Canyon

Krajina v Canyonlands není tak monumentální jako Grand Canyon. Má ale pro vyznavače outdoorových sportů jednu podstatnou výhodu: dá se v ní najít spousta stezek a terénů schůdnějších a také sjízdných na kole nebo motorizovaných čtyřkolkách. Když to hodně zjednoduším, v Canyonlands je o hodně víc míst a prostoru, kde se můžete projít nebo projet bez rizika, že se přitom zřítíte do propasti o hloubce mnoha stovek metrů.

Stewart Udall mohl v 60. letech těžko tušit, že se za nějakých dvacet, třicet let rozšíří fenomén horských kol a později motorových čtyřkolek, že lidé budou platit za to, aby se nad jeho oblíbenou krajinou prolétli v malém letadle a pak se jí ti odvážnější ještě budou kochat při tandemovém seskoku padákem. Kouzlo parku, o který se Udall zasadil, je v tom, že nabízí jak malebně dramatické výhledy, kterými se můžete potěšit z míst snadno přístupných autem, tak docela snadno přístupné a hlavně zajímavé skalnaté terény a stezky pro dobrodružnější povahy. Můžou si ho užívat jak tradiční turisté toužící po klidném oddychu, tak ti, kteří chtějí rozbušit srdce nevšedním sportovním výkonem nebo zážitkem.



Canyonlands z ptačí perspektivy

Já to nezmínil? V Americe jsem tak trochu propadl parašutismu. Jsem držitelem licence Parašutistické asociace Spojených států a z létajících strojů jsem se do volného prostoru dobrovolně vrhl mnohokrát. Nejdřív na východním pobřeží ale při cestách po Americe i na jiných místech od Michiganu po Oregon na západním pobřeží. Nikde jsem si ale neužil sólového seskoku tolik, jako nad Canyonlands. V malé Cessně 182 jsme totiž museli nejdřív hodně dlouho stoupat do výšky cca 13 000 stop (4000 metrů). Kroužili jsme nejenom nad Canyonlands ale také nad sousedním parkem Arches, o kterém se chci mimochodem rozepsat někdy příště.


Když si chcete skočit, pomalé stoupání vás obvykle nebaví. Chcete se dostat co nejdřív nahoru, pak „hupsnout“ a vychutnávat si volný pád. Ale nad Canyonlands je to jinak. Já si mohl v té Cessně hlavu vykroutit, jak je ta zvláštní krajina fascinující. Když jsem se pak vysoukal z letadla a držel za vzpěru křídla, svištěl mi do uší neskutečný vítr, rozhlížel jsem se nad tím neskutečným prostorem hluboko pode mnou a já tu chvíli prodlužoval, jak jen to šlo. Ale to nebylo víc než nějakých 10-15 sekund. Pak jsem se musel pustit, abych udělal místo tandemovému páru za mnou.



Sportovním parašutistům jde většinou hlavně o to, aby si užili co nejvíc volného pádu a padák otevřeli co nejpozději. Tedy letí co nejdéle velmi rychle a pod otevřeným padákem tráví co nejméně času. Pro mne to nad Canyolands bylo jiné: otevřel jsem padák po pár sekundách, abych zpomalil a co nejvíc prodloužil sestup a mohl se těšit pohledem z výšky co nejdéle. Pode mnou byly útvary, které jako by ani nepatřili na Zeměkouli ale na Mars. V obzoru v dálce se k nebi tyčily zasněžené štíty pohoří La Sal. A já, chlapec z Vysočiny, jsem si dělal obloučky sem a tam, a byl bez nadsázky jak v transu. Nevím proč, ale ještě teď mi ta vzpomínka nahání takovou tu příjemnou husí kůži. Nechci Vás navádět, ale upřímně musím konstatovat, že pohled na Canyonlands je z výšky pár kilometrů jeden z největších zážitků, které můžete mít 😊


Praktická poznámka: Popisovat jednotlivé stezky a oblíbená místa pro pěší a cyklisty nemá asi v tomhle blogu smysl. Je jich hodně a dočtete se o nich na websitu Národního parku – jenom anglicky. Najdete tam i mapy. Jedno upozornění pro „kolaře“ je ale určitě na místě: na jedno- a vícedenní výlety na většině oblíbených tras potřebujete oficiálně povolenku. Ta se dá pořídit online do 24 hodin před plánovaným výletem. Správa parků prostě omezuje počet lidí, kteří se na dané stezce pohybují. Povolenky neprodané online se dají koupit i v jednom z návštěvnických center (Visitor’s Center) v den výletu, ale je to sázka do loterie. Určitě bych nedoporučoval v době hlavní turistické sezóny dorazit k bráně parku s kolem na střeše a nadějí, že si chci zajezdit, na povolenku se vykašlat a doufat, že to nějak projde. Možná ano, možná ne. Ale já bych to prostě neriskoval.





0 views
  • Youtube
  • Spotify sociální Icon

©2020 by Vít Pohanka