Search
  • Vít Pohanka

Central Park: americký příběh



Na začátku 19. století měl New York asi 60 000 obyvatel, na jeho konci skoro 60x víc: bezmála 3,5 milionu. A tahle masa lidí, chudých i bohatých, se v přelidněných ulicích začala už někdy před 180 lety obrazně i doslova dusit. Chudina bydlela v přelidněných činžácích se společnými suchými záchody na dvorcích. Na každý jeden z nich připadaly desítky lidí. Potrubní kanalizace se budovala bolestně pomalu a dlouho a to znamenalo, že se žumpy vyvážely po nocích koňskými povozy. I když to bylo zakázané, fekálie se obvykle vypouštěly na nábřežích přímo do řeky Hudson nebo do East River. Procházka v jejich okolí nebyla podle dobových svědectví nijak příjemným zážitkem pro nosy korzujících.


Ale nešlo jen o soužití lidí s lidmi. V knize Gotham: Dějiny New York City do roku 1898 autorů Burrowse a Wallace se dočtete, že se ke konci 19. století ve městě pohybovalo pravidelně nějakých sto tisíc koní. Ti společně vyprodukovali podle střízlivých odhadů asi 1 milion 130 tisíc kilogramů kobylinců denně. A tyhle hromady koňských exkrementů dotvářely „voňavý“ koloryt New Yorku.



Bydlet v tom městě v 19. století zkrátky nebyl žádný med pro chudé ani pro bohatší Newyorčany, kteří museli sdílet společný prostor, ať se jim to líbilo nebo ne. A i když radnici v té době ovládala zkorumpovaná politická instituce demokratické strany zvaná Tammany Hall, pochopili otcové města, že je situace neudržitelná. Newyorčané prostě potřebovali nutně místo, kde by se mohli projít a nadechnout. Zrodila se tedy myšlenka parku v centrální části ostrova Manhattan – odtud Central Parku.


Nápad vytvořit veřejný park pro celou početnou komunitu byl vznešený. Ale to, co následovalo, moc hezké ani vznešené nebylo. Území plánovaného parku totiž museli nejdřív opustit tisíce irských imigrantů a černochů, kteří se tam usadili bez povolení v předchozích desetiletích. Následovala demolice jejich příbytků, které se asi nejvíc podobaly dnešním favelám v jihoamerických městech.


Když ale jejich marné a bezmocné protesty po několika letech utichly, začala se konečně budovat oáza zeleně protkaná stezkami a pěšinami, stomy, loukami, jezírky a umělými potoky. Ani ta stavba nebyla bez komplikací: proslulý krajinný a zahradní architekt Frederick Law Olmstead, hlavní autor návrhu podoby parku, se dostával do sporů se zkorumpovanou radnicí a opakovaně rezignoval. Nicméně Central Park (sice nakolik několikanásobně předražený oproti původním odhadům) se nakonec otevřel veřejnosti a přímo ve středu Manhattanu nabídl příjemné místo k odpočinku a rekreaci, volnému nadechnutí a oddechu v jinak nepříliš voňavé a hektické metropoli.



Za století a půl existence pak prodělal přinejmenším dvě období úpadku, kdy nebylo radno do Central Parku vstupovat hlavně za tmy. To první přišlo ve dvacátých letech dvacátého století s ekonomickou konjunkturou. Lidé měli auta, do přírody mohli najednou dál z města za levný peníz i vlakem, park nebyl tak potřebný jako dřív. Na Manhattanu navíc )ceny pozemků rostly do závratné výše a to vedlo k obrovskému tlaku developerů na postupné ukrajování z plochy, která se z čistě ekonomického hlediska nezdála rozumně využitá. Město takovým tlakům pro výstavbu v Cetral Parku odolalo.

Potom přišla krize, Central Park se stal na nějakou dobu útočištěm nezaměstnaných, kteří na jeho ploše přebývali v boudách a přístřešcích postavených ze dřeva, plechu a všeho, co bylo po ruce. Nehezkou jizvou na tváři města připomínající pomíjivost ekonomické prosperity a finanční bubliny dvacátých let.



Naštěstí pro příští generace se na scéně objevil nový starosta New Yorku Fiorello Henry La Guardia, syn italského otce a židovské maminky od Jadranu, který nastolil pořádek. Ano, právě po něm se jmenuje druhé newyorské letiště určené hlavně pro vnitrostátní spoje. Ač republikán, byl La Guardia zvolený za vlády demokratického titána Franklina D. Roosevelta. Central Park nechal bez milosti vyklidit, vyčistit a zrekonstruovat. Znovu se z něj stalo místo, kde se přímo na Manhattanu dal najít klid a mír.


Pak se příběh skoro ve stejné podobě opakoval: od 60. let minulého století se New York dostával do stále hlubší sociální a finanční krize. Jen na několika místech to bylo tak viditelné, jako v Central Parku. Stalo se z něj nebezpečné místo, kde se obchodovalo s drogami. Při návštěvě po setmění si chodci koledovali o ozbrojené přepadení, odpadky se uklízely sporadicky, infrastruktura chátrala.


Vládu nad parkem dostala nakonec začátkem osmdesátých let minulého století do rukou dobročinná a nezisková Central Park Conservency. U jejího zrodu stáli bohatí obyvatelé města, kteří už se na to prostě nemohli nečinně dívat. Byl mezi nimi mimochodem také finančník George Soros, dnes tak odsuzovaný mnohými politiky v naší části Evropy kvůli financování Středoevropské univerzity. Movití Newyorčané s pocitem odpovědnosti za veřejný prostor se prostě dohodli s radnicí a organizace Central Park Conservancy dodnes park spravuje, přičemž z vlastních zdrojů hradí asi tři čtvrtiny nákladů na jeho údržbu a každodenní provoz.


A díky takovému mixu soukromých a veřejných peněz, dobré vůli mnoha tisíců lidí a hlavně respektu k základním pravidlům soužití superbohatých a naopak vůbec ne bohatých a tvrdě pracujících lidí v New Yorku dodnes Central Park funguje v srdci metropole kapitalistického světa. Je otevřený pro veřejnost, žádné vstupné se neplatí, může si ho zadarmo užívat každý návštěvník města, bez ohledu na to, odkud přiletěl, přijel nebo připlul. Jak americké!



0 views
  • Youtube
  • Spotify sociální Icon

©2020 by Vít Pohanka